Pokračování Minulosti. Jsem ráda, že ji alespoň někdo čte.

Od smrti mého otce se nic nezměnilo. Teda skoro nic. Jediná věc, která se od jeho smrti změnila jsem já. Proč? Stala jsem se uzavřenou. Nechodím ven. Žiji ve strachu z okolí. Zkrátka už to nejsem já. Sestry se se mnou nebaví, protože si myslí, že jsem to byla já kdo zabil našeho otce. A mamka? Mamka my v ničem nerozumí. Proto nemá cenu se s ní o něčem začít bavit. Hned všechno překroutí proti vám. A když pod jednou střechou žijete s touhle rodinou není divu, že jsem uzavřená. Mluvím si jen sama pro sebe a to jen když nikdo není doma nebo ve sprše, kde mě nikdo neslyší. 

Do školy nechodím už dlouho, jen tak se už měsíc poflakuju doma. Sedím na posteli, nohy přitisknuté k tělu, objímám je pažemi a zírám do deštivého dne. Přemýšlím nad otcovými posledními slovy ... věř si a trénuj. Vím co jsem udělal, ale jednou se ti to bude hodit. Kelly, potkáš se s wolfeny, kteří ti zanechají jizvy na duši,kteří ti budou zhazovat sebevědomí a snažit se tě odradit. Ale nikdy, nikdy se nevzdávej svých cílů! Jdi za svým! Ať tě potká cokoliv. A za mou smrt nemůžeš ty...

Jak to myslel? Jak to že nemůžu? Sklopila jsem hlavu mezi kolena a zavřela oči. V duchu jsem si vybavila své "nové" oči. Teda spíš oko. Levé má zatím původní červenou barvu, kdežto pravé je oranžové. Nevím co tuhle změnu způsobilo. Jestli ta průhledná smrdutá látka nebo něco jiného. Ale už mě to tu nebaví. 

,,Musím vypadnout!" řekla jsem a rychle se zvedla z postele. Je mi fuk, že venku leje jako z konve. Já věděla přesně kam chci jít. Potichu jsem se proplížila domem až k vchodovým dveřím. Na chvíli jsem se zarazila. Mám jít nebo ne? pomyslela jsem si. Nebyla jsem si vůbec jistá tím co teď dělám. Sáhla jsem na kliku a otevřela dveře. K mému překvapení mě osvítilo sluneční světlo. Zabouchla jsem za sebou dveře a šla vstříc venkovnímu světu. Šla jsem obklikou. Lépe řečeno jsem šla polem, u kterého byl nakonci plot. U vysokého dubu, který je poblíž z vnější strany plotu mám tajnou díru. Prolezla jsem a šla do lesa. Les byl příjemně vlhký a úplně mi zahnal myšlenky na otcovu smrt. Netrvalo dlouho a došla jsem k jezeru. Tohle jezero mám obvzlášť ráda, je vždy tak klidné a tiché. Rozhodla jsem se,že si zde dám malý odpočinek. Lehla jsem si do trávy a zavřela oči, aniž bych si to uvědomila, usnula jsem. Když jsem se probrala cítila jsem se mizerně. Fakt nevím co to se mnou posledí dobou je. Stěží jsem se posadila a měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje. Ozvalo se zašustění za keřem a já se rychle ohlédla. Zavrtěla jsem hlavou a šla si opláchnout obličej v jezeru. Voda příjemně chladila. Podívala jsem se na svůj odraz. ,,Tak už jsme se nejspíš zbyly jen my dvě." řekla jsem smutně. Na mé tváři jsem uviděla oranžový pramen vody. Nezdálo se mi to tak jsem se víc nahnula nad jezero. Oranžová kapka spadla do jezera a udělala krásný oranžový kroužek. 

,,To je blbost. Jak můžu mít nějaké schopnosti." řekla jsem si a otočila jsem se. 

,,Kelly. Kelly slyšíš mě?" ozval se něčí hlas. Já vstala a otočila se zpět. Na hladině jezera stál oranžovomodrý vlk. Tedy oranžovomodrý vlčí duch. Podle výrazu vlka nebo spíše vlčice jsem se tvářila zaraženě, a proto se mě zeptala. ,,Copak? Máš strach? Hahaha Nemusíš se mě bát, Kelly. Jsem tu pro tebe."

,,Kdo jsi?" ,,Já? Já jsem Makklie. Vlčí duch. Vidíš, slyšíš a cítíš mě jen ty."

,,Cítíš?" zeptala jsem se tvrdohlavě. ,,Heh...když se tě dotknu tak to cítíš jen ty. Jinou osobou prostě jen projdu. Ale když ti zvednu třeba vlasy tak to ostatní uvidí. No, už budu muset jít. Dala jsem ti základní informace. Až mě budeš znovu potřebovat zavolej." dořekla Makklie a zmizela. Já tam chvíli jen tak stojím a pak jsem se vydala na cestu domů. Připadá mi daleko těžší a delší, protože jsem hrozně unavená a strhaná. Netuším proč. Brzy na to začalo znovu pršet. Domů jsem došla zmoklá jak slepice a promočená na kost. Po teplé koupeli jsem zalezla do postele a přemýšlela nad Makklie. Myslela to vážně? Nebo si ze mě jen utahuje? Je to tou tekutinou? Vážně jsem jediná kdo ji vidí a slyší? 

Natolik jsem se zabývala Makklie až jsem úplně zapomněla, že je dnes úplněk. Nakonec jsem usnula, ale ne na dlouho.