Minulost

,,Kelly! Kelly co se děje?" zeptala se mě, ale já ji nevnímám. Brní mi hlava a oko mě zase pálí. Odbila půlnoc, bim bam bim bam. Pak to začalo. Bolestí se chytám za hlavu. Srst se mi naježila a zhoustla. Dlouhé drápy se mi zarývaly do kůže. Proti oknu s měsíčním světlem bylo krásně vidět jak se mi zvětšily tesáky. Makklie na tohle představení zírá celá vyděšená a přitisknutá ke zdi. Když je má proměna hotová otáčím se přes pravé rameno k Makklie. Ve tmě mi oranžové oko svítí.

,,ÁÁÁ" zakřičela Makklie. V zlomku sekundy stojím u ní a zacpávám jí pusu rukou.

,,Ššš..." naznačím a pouštím ji.

,,Co to má znamenat, Kelly? Neřekla jsi mi, že jsi..." nedokončila větu, protože viděla jak mi po tváři stéká slza.

,,Já o tom nevěděla." odpověděla jsem jí.

,,To mi chceš říct, že nevíš o tom, že jsi vlkodlak?"

,,Ne. Totiž...před dvěma dny mě otec zavedl do pracovny. A tam do mě jehlou vstříkl jakousi tekutinu. Nevím jakou, ale strašně smrděla." dořekla jsem a lekla se. Slyším kroky k mému pokoji.

,,Co je?" zeptala se Makklie.

,,Musím vypadnout." říkám a otevírám okno. Okna nemáme nijak vysoko, tak jsem si vyskočila ven. Makklie za mnou vyletěla a jde za mnou. Jdu vyšlapanou pěšinou kolem domu. Poté zahnu k poli přes které jsme se dostaly do lesa, kde jsme se potkaly.

,,Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptala se najednou.

Hbitě vyskočím na strom a zasměju se. Se smíchem na tváři se na ni otáčím a říkám ,,Jsem vlkodlak." Mé zavytí bylo slyšet nejméně kilometr daleko. Stahuji uši dozadu, když se ozve odpověď. Vycením zuby a zavrčím. Odpověď nebyla milá. Skáču ze stromu na strom a na každém pátém se zastavuji, abych zavyla znovu. Zvuk vychází z jednoho místa. Doskákala jsem k němu a byla tam jen dřevěná bedna. Pomalu se plížím blíž. Vítr vane správným směrem. Jsem po větru. Zavytí se ozve za mými zády. Nastražím uši a jsem připravená na útok. Rychle se otáčím a uskakuji před uspávací šipkou.

,,Sakra!" vykřikl jeden lovec. Došlo mi, že je zle. Musím se odsud dostat. Uskočila jsem ještě jednou, ale zvedla se pode mnou síť.

Do háje, pomyslím si. Pět lovců mě sundává ze stromu a cpou mě do velké železné klece. Nakonec se jim to povedlo. Než mě tam nacpali všimla jsem si jejich auta, na kterém stojí : Lovci mýtů . Vlkodlaci patří mezi mýtická stvoření. Tak to je špatný. Klec zakryli dřevem, takže jsem po tmě. Po dlouhé cestě autem mě vyložili někde v nějakém sklepení nebo co to je. Zakryli mi páskou oči a vedli mě. Došli jsme do místnosti kde podle pachu sedí asi dvě osoby.

,,Máme ho." říká jeden z lovců.

,,Ty idiote! Jasně jsem ti říkala, že chci vlkodlaka, ne vlkodlaČICI!!!" zakřičela osoba. Nechápu proč poslední dvě slabiky tak zdůraznila. Jedna osoba ke mě přichází a já netuším kdo a netuším co udělá. Vím jen to, že drží plesnivý kousek chleba. Došla ke mě a strčila mi kus do pusy. Poslušně ho žvýkám, přestože nechutná nijak dobře. Poté mi strká pod nos vodu tak se napiju. Vyzvali mě, abych šla, tak jdu. Myslím, že jdeme nějakou chodbou. Studenou a dlouhou. Kolem krku mi umístili kruh. A pak mi rozvázali oči. Přede mnou stojí mladá wolfenka asi kolem 30-ti let.

,,Alespoň něco než nic." řekla. Zajímalo by mě tvoje jméno, myslím si a slabě zavrčím. Se smíchem na tváři odešli.

,,Grrrr...." vrčím a mám sto a jedna chutí za nimi něco zařvat.

,,Nech toho. Je to marný." ozve se.

Lekám se, ale nedám to najevo,potom se otáčím přes rameno. Z temného kouta vystupuje šedá wolfenka s dlouhými modrofialovými vlasy a černou stuhou. Její oči byly jedovaté. Plné nenávisti.

,,Jsem Alex."