Okej people! Má povídka se jaksi zastavila. Teď jsem nemocná už tři dny ,tak jsem se rozhodla že udělám změnu. Vzhledem k tomu, že se má povídka píše v čase přítomném udělám malou změnu a nebudu to psát jak román všechno dohromady, ale budu se snažit povídky psá z pohledu dvou max. tří postav. Povídky píšu sama ( to už jste si mohli všimnout podle jejich kvality -.-" ) ale přemýšlím že mi s nimi bude nědo pomáhat. 

Pochybuji, že někdo ty moje kecy teďka četl... Užijte si cca předposlední díl Minulost! 

KELLY

Tak co bude? pomyslím si. Makklie i Alex na mě hledí jak kdyby mě viděly poprvé. Co to se všema ksakru je?  Uklidňuji se a měním se do mé normální podoby. Velitel se zadíval směrem na mě a přeměřuje si mne očima. Jeho mírný, ale značný úsměv na tváři se mi nelíbí. Sesedl z koně a jde ke mě pomalým krokem. Výhružně zavrčím. 

,,Klídek holka. Nechci ti ublížit."

Cože? Tohle není... při svých myšlenkách jsem se trochu uvolnila. Cítím jak se něco chvěje. Nevím jestli chvění cítím jen já nebo i ostatní, ale já to cítím značně silně. Až teď jsem si uvědomila, že velitel má masku. Došel ke mne, natáhl ruku a ukazoval na mě ukazováčkem a prostředníčkem. Čekám co bude dál a jsem strašně nervózní.  Dotknul se mě těsně nad očima. Ztratila jsem kontrolu nad svým tělem. Padám na kolena a chytám se za hlavu. 

,,Kelly!" slyším matně Alexiin hlas. Vyděšeně se podívám před sebe a vzhlédnu do obličeje velitele. Nemohu uvěřit tomu co vidím. 

To není možné.. Jak?

,,Kelly, co se děje?" ptá se Makklie, která se nějak ocitla vedle mě. 

,,Ty? Ty!" chytl mě rapl,vyskakuji a chytám velitele za límec.

,,Kelly uklidni se!" zvýšil na mě hlas. Já se k mému překvapení opravdu uklidňuji. Stále má na mne nějaký vliv. 

,,Jak se máš?" otázal se mne. Pohladil mě po tváři.

,,Odpovíš nebo jsi tak moc zaskočená?"

,,Hele! Nechte ji napokoji, jasný?" vešla do toho Alex. Já se na ni podívám přes rameno s prosebným pohledem. Chtěla něco říct, ale pusu zavřela a já to brala jako souhlas. 

,,Deset let..." řekla jsem se skloněnou hlavou.

,,Cože?" zeptala se opatrně Makklie.

,,Je to deset let." cítím jak ve mě roste zlost ,,Deset let jsi se vydržel takhle schovávat?"

Alex ani Makklie vlastně ani nikdo kolem nevěděl, která bije. To jsem věděla jen já a on.

,,Zdáš se překvapený. Tati!" usmála jsem se.

KELLYIN OTEC

Totálně mi vyrazila dech. Nevím kde se to v ní vzalo. 

,,Hahah,... chtěl jsem... chtěl jsem ji vyzkoušet." pokrčil jsem rameny a usmívám se. To Kelly asi dorazilo.

,,Jen proto, že jsi ji chtěl vyzkoušet?! To proto jsi předstíral, že jsi mrtvý a díky tomu mě málem poslal na smrt?!To nemyslíš vážně!" zařvala. Zarazil jsem se. 

,,Já jen nechápu proč jsem tě měl jako poslat na smrt?" ptám se ironicky. Kelly mě přirazila k zemi. Sedí na mě a ruce mi pevně drží u země, abych se nemohl bránit.

,,Já to nesla těžce. A těch deset let pro mě nebyly žádný med!" dořekla a po tváři se jí skutálely slzy. Poté se zvedla a vrhla po mě pohled plný nenávisti. 

,,Jak jsem mohl tušit, jak tu předstíranou smrt poneseš! To není moje chyba! Ale díky tobě teď vím něco zajímavého." 

KELLY

Chci od něj odejít. Co nejdál. Bohužel jsem odešla jen pár kroků. 

Něco zajímavého? Co tím asi myslí? 

,,Na co?"

,,Nevěříš mi."

To mu to došlo jako až teď ?

,,A děláš dobře, Kelly."

Slyším něco jako když rychle vytáhnete nůž. Cítím něco studeného na svém krku.

,,KELLY!" zakřičela Makklie a hlídky ji téměř okamžitě svázaly provazy. Taky Alex skončila v provazech. Teď jsem to jen já. Jen já a můj psychopatický otec. Olízl mě v okolí krční tepny. Já se narovnala a zamrazilo mě.

,,Cítím tvůj tep. Bohužel už ne na dlouho." Je to tu zase. Zase mě chce zabít, jako tehdy když mi do těla dal tu látku. Zamračila jsem se a vytrhla jsem mu nůž z ruky.

,,Cože?!" 

,,Vidličky a... NOŽE!" vytrhávám nůž ze země a jsem připravena na útok. Tohle nebude mít konce, dokud nezabiju otce nebo on mě. Anebo dokud s Alex neutečem.

Otec proti mne vyrazil, ale já se bráním.

Po nějaké době vzájemného boje jsem vyčerpaná. Energii vyčerpává hlavně má magie.

,, Propusťte je. Už nic nezmůžou." pokynul otec na wolfeny, kteří držely Makklie a Alex v zajetí. 

Já však zareagovala moc rychle než čekal. Vtrhla jsem jim z ruk Alex i Makklie a už jsem je nesla na zádech směrem k lesu. Vlastně běžím z posledních sil. Divím se že ještě můžu běhat. 

,,Kelly zastav." řekla Alex. ,,Musíš si teď odpočinout, už jsme je setřásly. Dojdu ti pro vodu. Makklie ty s ní tady zůstaň." Makklie jen přikývla a lehla si kousek ode mě. Na to, že je Makklie třikrát větší jak já zdálo se mi, že nesu jen Alex. Á ano, Makklie je přece spirit.

Krásné lesní ticho náhle prořízlo hlasité ,,ÁÁÁ!!!"

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.